Je Aikidó bojové umění?

Henry Ellis

Jsem si jist, že při prvním pohledu na titulek článku bude spousta Aikidistů naštvaných. Budou mít pocit, že je to útok na důvěryhodnost Aikidó od někoho, kdo cvičí jiné bojové umění. Ale jsou úplně mimo, protože Aikidó cvičím již od roku 1956. A před tím jsem cvičil Judo v Kenshiro Abbe School of Budo, studoval jsem Karate u Harada senseie a Kendo s Tomio O´Tani senseiem. Takže mám pocit, že k tomu mohu něco říct.

Aikidó, které jsem poprvé viděl na demonstraci Abbe senseie v roce 1956, bylo bezpochyby pozitivním bojovým uměním. Byl jsem okamžitě unesen jeho pozitivními technikami a energií a tenkrát jsme já a můj kamarád byli svědky naprosto účinné formy sebeobrany. Abbe sensei se začal věnovat bojovým uměním v pěti letech a stal se legendou již za svého života. V osmnácti byl nejmladším vítězem Japan Judo champion a také nejmladším držitelem 5. danu proslulého Kodokanu. Později se, ve svých třiatřiceti letech, stal vůbec nejstarším držitelem titulu Japan Judo champion .

Když Abbe sensei přišel v roce 1955 do Velké Británie, měl 8. dan Judo, 6. dan Karate, 6. dan Kendo, 6. dan Kyudo a 6. dan Aikido. A já se ptám, jestli by tento mistr Budo studoval Aikidó, kdyby nevěřil, že se jedná o bojové umění.

Osobně si však myslím, že by Abbe sensei dnešní Aikidó nestudoval.

Prosím, zlom můj prst.

Jako student Abbe senseie jsem se ho jednou během cesty na seminář zeptal:“Sensei, jak jsi se stal studentem O´Senseie a Aikidó?“ On se usmál a trochu se zasnil, než mi začal vyprávět následující příběh. Říkal, že byl ještě mladý a v té době byl japonským šampiónem Judo, a cestoval vlakem na další soutěž. Ve stejném voze naproti němu seděl starý muž, který se snažil zapříst hovor. Abbe měl zavřené oči a snažil se usnout, když mu starý muž povídá:“Já vím, kdo jsi.“ Abbe sensei mu celkem mírně odpověděl:“ Každý ví, kdo jsem. Jsem Kenshiro Abbe, šampión Japonska,“ a slušně se ho zeptal, kdo je on. „Jsem Morihei Ueshiba, zakladatel Aikidó.“ Abbe sensei slušně pokýval hlavou a navrhl, aby zkusili spát. Z ničeho nic ten stařík natáhl ruku a nabídl svůj malý prst tomuto mladému muži v plné síle. Abbe byl ohromený, když mu ten starý muž velitelským hlasem říkal:“ Prosím, zlom můj prst.“ Abbe si pomyslel, že mu zláme vaz, jestli nebude spát. Ten starý muž ho začal pěkně rozčilovat, a tak okamžitě pevně chytl jeho prst a zkusil s ním škubnout. Přiznal si, že chce ten urážející prst zlámat. Ke svému úžasu ležel v mžiku na podlaze, přemožený a neschopen pohybu. A v tu chvíli věděl, že by se měl učit od tohoto mistra, a tak O´Senseie požádal, aby směl být jeho žákem. O´Sensei souhlasil a Abbe s ním zůstal celých deset let.

O´Sensei strávil studiem různých bojových umění spoustu času. Věřím, že umění Daito-ryu a Jiu-jitsu měly větší vliv na vývoj Aikidó než cokoliv jiného, co studoval. A víme, že O´Sensei odešel bojovat do Mongolska, kde mohl své umění skvěle otestovat v pravém boji. Takže nemůže být pochyb, že tento neuvěřitelný muž byl opravdový válečník a moderní samuraj.

Nůž pro mého nepřítele

A právě tento původní pozitivní styl Aikidó přinesl Abbe sensei v roce 1955 do Velké Británie. Ve stejné době se v Evropě objevil první japonský mistr, Tadashi Abe sensei 6. dan, který vyučoval ve Francii. Byl to vzrůstem malý muž i na japonské zvyklosti, ale podle mě to byl nejtvrdší muž, jakého jsem kdy potkal. Byl podobný Kazuo Chiba senseiovi, kterého jsem viděl v Londýně. Když cestoval, vždy měl u sebe nůž. To nebylo pro jeho vlastní bezpečnost, ale proto, aby mohl šokovat svého nepřítele větou:“Prosím, toto je pro tebe.“ Říkal, že muž s prázdnýma rukama není pro něj žádnou výzvou, ale muž s nožem už je mnohem zajímavější. Myslím, že můžeme s jistotou prohlásit, že tito učitelé byli tak tvrdí a rozhodní, protože takový styl Aikidó se vyučoval v Hombu dódžó. To bylo Aikidó, které učil O´Sensei jako mladý muž. Aikidó, které se vyučuje dnes, je Aikidó starého muže. Není pochyb o tom, že lidé s věkem ztrácejí energii mládí a stávají se mnohem více filozofy. Stejně jako můj otec, který byl v mládí považován za nejtvrdšího muže ve městě, našel na sklonku života největší potěšení na procházkách se svým psem.

Věřím, že dnes máme dva druhy Aikidó. Tím prvním je Aikidó tradiční, a tím myslím opravdu tradiční (tohle slovo bývá často zneužíváno), které má zároveň bojovou tvář. Tím druhým je Aikidó v tanečním stylu, které můžeme zařadit do kategorie „Umění“. Opravdoví aikidisté nebudou brát tento článek jako útok, avšak tanečníci se pravděpodobně budou cítit napadeni, což mne však pramálo trápí. Opravdu věřím, že toto měkké Aikidó nemá právo být nazýváno bojovým uměním, stejně jako synchronizované plavání nemá právo být olympijskou disciplínou.

Tvrdý trénink

Trénování a cvičení bylo dříve velmi tvrdé a fyzicky náročné, obsahující kopy a údery z karate jako nedílnou součást rozcvičky. Následovalo 200 kliků na kloubech. Často, když byl člověk v poloze nahoře, Abbe sensei požádal jiného studenta, aby si sedl na jeho záda. Důvodem toho byl fakt, že jsme jako jediná skupina 5. danů ve Velké Británii cvičili v jednom dódžó, abychom pak stejné cviky učili i jinde. Dnes jsme jedinou organizací, která tyto cviky užívá k tréninku, zatímco puritáni říkají: "Kliky pro tebe nejsou dobré." Avšak jediným důvodem tohoto tvrzení je, že oni sami to nedokáží, a tak se nad původním Aikidó stahují mraky.

Divadlo

Aikidisté jsou často při cvičení obviňováni ze "secvičeného Aikidó", a abych byl upřímný, musím připustit, že tyto výtky jsou velmi často oprávněné. Uke (útočník) se připravuje na pád dlouho před tím, než opravdu zaútočí. Útok nevede na ronováhu, takže provede velké množství různých technik s minimálním využitím síly, načež technika toriho (obránce) vypadá "fantasticky". Smutné na tom je, že tito lidé věří, že cvičí dobré Aikidó.

Kenshiro Abbe sensei nám vždycky zdůrazňoval, že se při cvičení učí oba! studenti. Jeden je uke, který se učí vést útok, druhý je tori, který se učí obrannou techniku. Jakmile se ukeho chodidlo nebo pata během tréninku útoku zvedla z tatami, Abbe sensei mu okamžitě uštědřil pořádnou ránu bambusovým mečem (shinai), kterou provázel slovy:„Moje angličtina je velmi špatná, avšak můj shinai hovoří plynně.“ Jestliže uke útočí na rovnováhu, je samozřejmostí, že toriho technika musí být dobrá a silná, aby útok odvrátil. A jak řekl Abbe sensei mnohokrát - trénují oba studenti - uke trénuje útok, tori cvičí obranu. Mark Eastman, silný mladý 1. dan, byl se mnou nedávno na semináři, kde ho 6. dan odmítl jako ukeho se slovy:„Nemohu s tebou cvičit, protože nejsme v zájemném souladu.“ On přitom nebyl nemotorný či nepoddajný, on pouze útočil na jeho rovnováhu.

Ošizený trénink

V současnosti se všechna tradiční cvičení a tréninkové metody změnily na jednoduché rozehřívací cviky s poskoky, provázené spoustou hlubokomyslných diskuzí. Obtížná cvičení jsou nyní považována za agresivní a porušující harmonii pravého Aikidó. Abbe sensei říkal, že obtížný trénink rozvíjí ducha. Během ranných začátků, kdy demonstroval svoje techniky, zároveň odkazoval na Ki. Když byl žádán, aby vysvětlil pojem „Ki“, říkal, abychom si s ním nedělali starosti, že se stane součástí našeho tréninku a rozvoje. Říkal: „Až dosáhnete 1. danu, budete schopni porozumět pravému pojetí Ki jako dalšímu rozšíření vašeho Aikidó.“ Stále věřím této myšlence. Instruktoři v našem dódžó však o Ki hovoří velice zřídka, ačkoli je důležitou a nezbytnou součástí našeho tréninku a studia.

Ki Aikidó

Ačkoli je za Ki všeobecně považována mysl a dýchání během použití techniky, každý učitel i student nabídne širokou paletu rozličných, a občas až bizarních, vysvětlení tohoto tak často zneužívaného pojmu. Hlavní problém vyvstává a je vytvářen učiteli samotnými, kteří velmi často mystifikují své studenty. Ti pak dokonce věří, že Ki je určitou formou magie. Následující úryvek z prominentního Aikidó časopisu je toho neklamným důkazem.

Titulek: Duch ochrany
Jsem pokrývač a mám 2. kyu Aikidó. Pracoval jsem v novém domě na nějakých úpravách. Právě jsem skončil práci a zamířil ke schodišti, když jsem zaregistroval dvouletého syna majitelů, jak míří ke schodišti z opačného směru. Jakmile se přiblížil k vrcholu schodiště, uviděl mě a přestal sledovat směr své cesty. Byl jsem příliš daleko, abych ho zarazil, takže jsem na něho vykřikl „irimi“ a vystřelil jsem svou ruku směrem k němu. Moje Ki prošla tváří chlapce a vystoupila vzadu z jeho hlavy, on upadl dozadu a začal plakat. Jeho matka uslyšela pláč a vyběhla po schodech. Když jsem jí vysvětlil, co se vlastně stalo, děkovala mi. Odvětil jsem: „Neděkujte mně, poděkujte Aikidó.“

To ubohé dítě může být nyní stejně rozrušeno jako autor článku.

Harry Potter Ryu

Našlo by se mnoho matoucích příkladů, ke kterým se budu vracet v pozdějších článcích. Právě tenhle druh nesmyslů přivádí hodnověrnost Aikidó v pochybnost. Obávám se, že každé bojové umění má svou verzi magie „Harryho Pottera“. Co jsem však nepochopil je fakt, že Aikidó je těmito pověstmi opředeno mnohem více, než ostatní bojová umění.

Příčina, proč tak kritizuji a poukazuji na Aikidó, tkví v tom, že denně vidím tyto lidi, jak ženou ke dnu toto úžasné bojové umění, jehož studiu, učení a propagaci jsem zasvětil posledních 46 let svého života. Často se mě ptají: „Sensei, které bojové umění je, podle tvého názoru, nejlepší a které nejhorší?“ Vždy odpovídám stejně: „ Všechna bojová umění jsou dobrá. Pokud je někde nějaký problém, vždy jsou za ním lidé, kteří to určité umění nereprezentují tak, jak by si zasloužilo.“

Obrácení

V předchozích odstavcích jsem popsal rozvoj Aikidó na západě a jeho dopad na ostatní bojová umění. Rozvoji a rozmachu Aikidó ve Velké Británii pomohly návštěvy již existujících dódžó rozličných bojových umění a nabídky bezplatných demonstrací a výuky v naději, že se podaří rozběhnout malé třídy na více místech. Jistě si dokážete představit, že to byl nelehký úkol, neboť v mnoha případech se naše nadšení nesetkalo s přílišným porozuměním. Nakonec se však pozitivní styl ranného Aikidó vydal na vítěznou cestu. A zde bych rád zmínil velice důležitý fakt, a to, že většina nových studentů Aikidó přišla z řad studentů jiných bojových umění. Nevěřím, že bychom dokázali „obrátit“ tolik studentů k Aikidó, kdyby nebylo tak silné a efektivní.

Špatné dýchání

Zmínil jsem mnoho změn v Aikidó za posledních 46 let, od historie, přes trénink, divadlo, Ki Aikidó až k mnoha Harry Potterům dnešního Aikidó. A výsledek? Byl jsem kontaktován jednou studentkou Aikidó z Velké Británie, která mi sdělila, že přestává s tréninkem, protože její učitel se rozhodl, že bude učit své studenty „dýchat pomocí prstů na nohou.“

Pojďme tančit

Nejdůležitější změnou, která se udála v posledních 46 letech je určitě změna v technikách a jejich použití. Ranný styl Aikidó byl velice kompaktní a efektivní, od chvíle svého představení ve Velké Británii bylo Aikidó vždy vyučováno jako bojové umění otáčivého pohybu s torim v centru veškerého dění. Jakmile uke (útočník) zaútočí, tori se otáčí ve svém kruhu a snaží se provést svou techniku na co nejmenším prostoru zhruba 4 čtverečních stop (asi 1m2). V současnosti potřebuje aikidoka ke svému výkonu prostor o velikosti fotbalového hřiště. Viděl jsem mnoho těch, kteří si říkají „mistr“, jak roztáčejí ukeho konečkem prstu a před rozplácnutím se na tatami stihnou provést několik piruet.

Souznění

Kenshiro Abbe sensei vždy učil, že uke může „pokračovat“ pouze v případě, že je technika efektivní. Často jsem slyšel i viděl lidi, kteří tvrdí, že dokáží odvrátit protivníka bez jediného dotyku, někdy i dýcháním či přenesením své Ki. To nedokážete, pokud někdo útočí na vaši rovnováhu. Nikdy jsem neviděl, že by na někoho z mých studentů působila taková „kouzla“. Samozřejmě, pokud útočíte na rovnováhu, často býváte obviněni z toho, že se nesnažíte být v souladu s protivníkem.

Aikidó v praxi

Četl jsem rozličné zprávy o prvních Američanech, kteří se věnovali Aikidó na začátku šedesátých let. Byli to Američani, kteří se učili Aikidó ve Velké Británii na konci padesátých let v „The Hut“, což byla Abbeho škola budo. Američani byli členy USAF umítěných ve Velké Británii. Často se ptali: „Jak to může fungovat na ulici?“ Většina našich lekcí pak končila na parkovišti před The Hut, kde jsme se účastnili reálného Aikidó. Samozřejmě všichni v dobrém rozpoložení a posilněni několika pivy. Nedělní rána byla vyhrazena všem, kteří dosáhli danu. Ti potom společně bojovali jako v reálném boji, což byla jediná cesta, jak zhodnotit techniku. Při jedné takové příležitosti jsem bojoval se senseiem Ken Williamsem (The British National Coach), když mě náhle tvrdě udeřil a já se sesunul k zemi držíc si hrudník a lapajíc po dechu. Protože jsem byl známý tím, že nebývám poražen ani nepůsobím zbytečný rozruch, pozornost všech se upřela ke mně. Zatímco se sensei William nade mnou skláněl s otázkou: „Harry, jsi OK?“, moje pěst bleskově zasáhla jeho hlavu. O krok ustoupil a kopl mě do hlavy, což učinilo přítrž mé prohnanosti.

Nejmenším z danů byl Eric Dollimore, měřil pouze 5 stop a 6 palců a vážil kolem 130 liber. Vždy jsem cítil, jak se mi Eric během těchto cvičení snaží vyhnout. Jakmile byl na odchodu z tatami, řekl jsem mu: „Ericu, chceš to zkusit se mnou?“ Jen se otočil a povídá: „Promiň, Harry, ale dnes jsem pozvaný ke své přítelkyni na oběd,“ načež odešel. Usmál jsem se a pomyslel si: „To jsem předpokládal.“ Moje samolibost neměla dlouhého trvání, protože se najednou za mými zády ozvalo: „ OK, Harry, zvládneme to rychle, musím vypadnout.“ Byl to Eric. Chvíli jsem byl překvapený, potom jsem si pomyslel - jestli to má být rychlé, přizpůsobím se. Přesunul jsem se, abych ho mohl složit jedinou ranou, a v příštím okamžiku jsem prorazil stěnu dódžó. Zatímco jsem omráčený ležel na podlaze kanceláře, slyšel jsem Erica, jak volá:„Uvidíme se v pondělí, Harry, musím letět!“ Pro mě to byla velice důležitá lekce, protože od té doby jsem přestal své soupeře podceňovat.

Loterie stupňů

V 50. tých a 60. tých letech jsme před každým 5. či 6. danem měli ohromný respekt. Dnes se setkávám s mnoha lidmi, kteří mají vysoký stupeň a abych byl upřímný, někteří z nich by za starých časů nedosáhli ani 1. danu. Jsou si vědomi toho, že pokud by byli vyzváni ukázat svou odvahu, mohou vznést námitku, že je to proti principům Aikidó. Další radostí těchto lidí je předvádět své stupně a navzájem se předhánět v jejich sbírání. Skvělým důkazem této závislosti je článek „British Aikido - The Controversy“ na mém webu. Mitsusuke Harada sensei byl mým učitelem Karate v 60. tých letech v Shotokan dódžó v Tokiu, v té době měl 5. dan a ještě stále ho má. Harada učil Karate USAF v Kodokan dódžó po 2. světové válce. 5. dan získal od zakladatele moderního Karate Gichin Funakoshi senseie v roce 1957 a dnes, po 45 letech, má stále 5. dan. Říká k tomu: „Jakýkoli další stupeň nad 5. dan je absolutně bezvýznamný.“ To je přesně pocit senseie Dereka Eastmana i můj. Jsme dva ze čtyř, kteří patřili do původní skupiny Kenshiro Abbe senseie v 50. tých letech. Měli jsme stejný pocit, že všude kolem je příliš mnoho podivně získaných stupňů, takže jsme se dohodli, že stejně jako Harada, budeme v naší organizaci považovat 5. dan za stupeň nejvyšší.

Opravdové studium

Dám si teď přestávku, protože články jsou kompletní, a zkusím nějaké opravdové „dýchání prsty.“ Pro tuto chvíli to bude můj poslední článek pro CyberKwoon. Chtěl bych poděkovat Mistru Fabienu Senovi, že mi umožnil uveřejnit moje názory v médiu, kterému jsem se tak moc vyhýbal. Nevím, jakým směrem se budou ubírat bojová umění teď, když jsou staré časy pryč.

Překlad Jana Cachová + Martin Škorpil