Cesta

Franck Noel

Snad každý ví, že Aikido je DO: cesta, stezka, trasa, pouť. Aikidoka je tedy poutník. Dělat Aikido pak znamená po té cestě jít.

Toto chápání je určitě trochu zjednodušené, neboť v DO je také obsažena myšlenka pravidla, principu, pořádku: přesněji se tedy jedná o hledání principů podle jich samotných.

Ale nechme se nést, unášet tou původní myšlenkou cesty…

Cesta, cíl, návrat…

Mluvíme-li o cestě novodobé, vše je ve službách cíle, a to nás vede k tomu, že už nám na cestě přestává záležet a důležitým se stává pouze cíl: a je to především rychlost, která zkrátí trvání cesty (avšak tím se také omezí počet cest, neboť člověk častěji zvolí tu, která je nejkratší), pak ovšem celá cesta ztrácí svůj smysl. Krajina už neexistuje, v letadle, v TGV, na dálnici: spolucestující sedí zády k sobě místo toho, aby si viděli do očí, jako kdyby se neměli poznat a seznámit. Nádraží, letiště jsou stejná, aby snad náhodou nedošlo k vytržení ze stereotypu, aby se nám nepřihodilo něco neočekávaného, žádné jedinečné setkání či nutnost přizpůsobit se… "Pokrok," "modernizace," vede k tomu, že se smysl cesty neutralizuje, cesta ztrácí svou hodnotu, stává se něčím, co pro nás nemá větší význam, nenutí nás zastavit se, naopak se od ní očekává, že nás zanechá nezměněné.

Jsme tedy hodně vzdáleni představě, bezpochyby romantické a plné mladických iluzí, kterou měli Rimbaud v Abyssinii, Ségalen v Číně, Svatý John Perse v Americe či Cendrars na transsibiřské magistrále, básníci na cestách, básníci cest, básníci niterných cest, jejichž životy byly bouřlivé a dobrodružné cesty, které je vytrhly ze strnulosti svými barvitými cíli a učinily z jejich životů a díla cestu inspirující, jejíž tajemství musí každý čtenář objevit sám. Stejně jako každý poutník musí rozluštit tajemství než je spojí se svou zkušeností, prožitky, dílem svého života.

Takže jsme velmi daleko od toho, abychom Aikido vnímali jako cestu. Neboť je jasné, že cíl je nedosažitelný a ambiciózní. Jistě, můžeme si určit několik orientačních bodů, relativně dobře identifikovatelné etapy, hranice, o které se můžeme opřít, abychom nabrali dech před další poutí; můžeme definovat pokrok, jehož chceme dosáhnout, zfomulovat cíle, které budou pouze dočasné a stanou se směšnými a omezenými, jakmile se k nim přiblížíme… Ale je třeba se dostat tak blízko, abychom viděli, jak mizí, což nás podnítí k dalšímu pokračování. Pouť je tedy smyslem cesty Aiki, zve nás k nadšení z každého našeho dalšího kroku, vrhajícího nás do neznáma a zvláštnosti, která odkrývá nás samotné díky zrcadlu druhých; nutí nás zůstat pozornými při každé peripetii naší cesty, vyřešit každou hádku, odhalit past či stereotyp; a to, že se tohle naučíme, nám pomůže odolat pokušení usednout na první vrcholek, který pokoříme, či odolat bloudění na stále stejných cestách.

Poutníka Aiki živí jeho cesta - cvičením. Líbí se mu na ní, vychutnává si ji, cestuje, aby cestoval. Obdivuje krajinu, učí se poznávat spolucestovatele, posouvá hranice své zvědavosti, a díky tomu v sobě odhaluje dobrodruha, poutníka, člověka schopného se rozhodnout…

Není však hodnota cesty tím větší, čím více je cíl v mysli poutníka nedůležitý, vzdálený a nepřístupný a není ničím jiným než záminkou k putování? My bezpochyby nemůžeme dojít tak daleko, ale je to cíl, který předurčuje profil cestovatelů, společníků na cestě, který naplňuje každodenní život. Volba cíle, přestože zůstává mystickým, je základní esencí naší cesty, neboť je to právě cíl, jehož kouzlo krášlí cestu, žene nás stále kupředu, motivuje nás pokračovat a dává smysl našemu úsilí. Je naší orientací a perspektivou. Podle nadějí, které do něj vkládáme, podle myšlenek, které v nás vyvolává, jak ovlivňuje naše chování, náš způsob cestování, naše metody.

Bez cíle by byla cesta pouze potulováním se, nenašli bychom přístřeší, nebylo by odkud se vrátit, chyběla by touha jít kupředu, kterou nazýváme hledáním. Potulování nám může, na oplátku, přinést možnost naučit se pytláctví, což znamená využívat různých mezer, číst mezi řádky, dokázat využít všechny zdroje, které nám cesta přináší.

A co návrat?

Můžeme naplánovat návrat, s rukama plnýma darů, z cesty Aiki? To bychom museli dosáhnout cíle, projít všemi labyrinty a proniknout do všech tajů, a vrátit se osvícení a být průvodci ostatním v jejich hledání. Jako turista navracející se z cest, který rozdává dárky svým přátelům a chce odhalit svět tím, že jim ukáže fotky…

Toto přirovnání nezní zrovna lichotivě…

A co učitel, bude takový?

Ten, který tam byl, který viděl a ví, vrátil se z dálek a od té doby obtěžuje okolí povinným vyprávěním svých zážitků během nekonečných večírků s diapozitivy?

Tomu my nevěříme…Vidíme ho spíš jako průzkumníka, který jde před námi, aby odstranil pasti, upravil cestu a stal se sám součástí krajiny. Raději v něm vidíme hlídače a poutníka, cvičícího svou pozornost, energii a zanícení v udržení křehké rovnováhy mezi těmi, kteří ho předstihli a těmi, kteří ho následují, jako závan perspektivy, toho vzdáleného, mýtického a nedosažitelného cíle.

S povolením Francka Noela přeložil Martin Škorpil za vydatné pomoci Jany Hegerové

Originál naleznete na stránkách Francka Noela: http://perso.wanadoo.fr/aikido.noel/Voyage.html